Novela insolvenčního zákona a přetrvávající související nedostatky v legislativě
11.03.2019 - Marcela Kettnerová
počet přečtení: 1957
vytvořeno 11.03.2019, upraveno 11.03.2019
 |
| Uvedené vady zákona, kdy bylo dlužníkům upřeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zaručené Ústavou, zneužívaly i některé velké a známé banky, které mají početnou klientelu. (PublicDomainPictures.net) |
Kdo a jakým způsobem neustále brání výkonu účinného dozoru nad šmelináři s pohledávkami?
Jedná se o jeden z důsledků letité hospodářské politiky Potáčových kluků?
Novela insolvenčního zákona nově dlužníkům umožní bránit se sporným a nezákonně navýšeným pohledávkám. Účelem novelizace bylo odstranění vad insolvenčního zákona. Původní úprava zákona dlužníkům znemožňovala jakoukoli obranu v případě, že si zajištěný věřitel přihlásil pohledávku spornou nebo nemravně či nezákonně navýšenou.
Nezákonné praktiky nebankovních institucí, které vymáhaly pochybné pohledávky, byly známy. Uvedené vady zákona, kdy bylo dlužníkům upřeno jejich základní právo na spravedlivý proces, zaručené Ústavou, zneužívaly i některé velké a známé banky, které mají početnou klientelu (proto je poškozených dlužníků, bývalých klientů bank, značný počet).
Většina bank se od podobných praktik distancovala a prohlásila se za seriózní instituce. Nezákonná navýšení zesplatněných úvěrů až ve výši 25 – 29 % p.a. vycházela přímo od bank, banky tak poškozovaly klienty – spotřebitele, nikdy ale neprokázaly, že by klienty předem seznámily se zneužívajícími klausulemi ve smlouvách, dokonce tyto podmínky nikdy ve smlouvách ani v žádných podmínkách nebo přílohách uvedeny nebyly. Navíc i bankovní pohledávky mohou být sporné od počátku a v jejich plné výši.
Netransparentnímu jednání těchto některých bank zamezila až novela zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Avšak smlouvy uzavřené před rokem 2016 na 20 a více let budou ještě roky v platnosti.
Banky nezákonně navýšené pohledávky samy vymáhat nemohly, ale přeprodávaly je a stále ještě je přeprodávají spřáteleným společnostem. Prodej bankovních pohledávek (i nebankovních) je v ČR stále legální, přestože je v EU zakázán a je dokonce trestný. ČR nerespektuje právo EU, přestože je její součástí. U nás je prodej (bankovních) pohledávek zdrojem značných zisků společností spřátelených s bankami, které jim pohledávky prodávají.
Banky se tak zbavují odpovědnosti za to, že samy nezákonně navyšují zesplatněné úvěry poskytované spotřebitelům – a nemravně navyšují úvěry poskytnuté podnikatelům. K zesplatnění úvěru stačí málo, přijít o práci nebo onemocnět. Banky vydělají několik set tisíc Kč na úrocích, kdy se v prvních letech splácení téměř neumořuje jistina a prodají pohledávky ve výši, která se blíží původní jistině, navíc s nijak nepodloženým nezákonným navýšením. Domoci se těchto sporných nároků by v řádném občanskoprávním řízení nebylo možné, ale insolvenční zákon celé roky neumožňoval.
Dlužník neměl právo podat žalobu, insolvenční správci takovéto pohledávky zpravidla nepopírali, pokud ano, věřitel využil práva, které mu insolvenční zákon poskytoval a správce, který pohledávku řádně přezkoumal a popřel, odvolal. Tak bylo a dosud je (neboť stále probíhají insolvenční řízení, která se řídí původním zněním zákona) těmto společnostem dopřáváno se obohacovat v milionových částkách na úkor jednotlivých dlužníků. Šikanóznímu postupu věřitelů vůči dlužníkům bylo vyhověno a stále k tomu dochází.
V případě pohledávek, které jsou sporné od samého počátku, stojí v insolvenčním řízení dlužník proti věřiteli, nabyvateli pohledávky, který za vznik sporné pohledávky již není odpovědný, to dlužníku znemožňuje domoci se jeho práv. Původní úprava IZ tedy umožňovala nabyvatelům pohledávek těžit z pochybení jejich právních předchůdců.
Stále běží insolvenční řízení s nezákonně navýšenými pohledávkami
Stále jsou v běhu ta insolvenční řízení, kde již došlo k uznání nezákonně navýšených pohledávek (dvojnásobně i více navýšených jistin pohledávek) nebo k uznání sporných pohledávek, kdy dlužník neměl právo se bránit podáním žaloby vůči takovému postupu věřitelů. Sporné pohledávky nepopřené správci a tedy uznané dosahovaly a stále dosahují takové výše, že pohledávky není a nebylo možno věřiteli vyplatit. I pouze z procesních důvodů pak může dlužník přijít o veškerý majetek a stát se bezdomovcem.
Ani v případě schválených oddlužení se tak nejedná o „oddlužení“, ale o zbavení dlužníka jeho majetku. Ideálním stavem, o který usilovaly a usilují společnosti, které obchodují s bankovními pohledávkami, je ekonomická likvidace občana, tedy připravit dlužníka o veškerý majetek, přičemž vyvinou veškeré úsilí, aby skončil v konkursu a zbytek života jim splácel. Insolvenční správci pak na základě vyhlášky získávají za zpeněžení nemovitosti statisícové odměny, neúměrně a nemravně vysoké oproti provizím, jaké si účtují realitní kanceláře a navíc při prodeji používají realitní kanceláře navázané na věřitele, které si účtují další statisícové odměny na úkor dlužníka.
K tomu přistupuje veřejné zostuzení dlužníka, byť může být dlužníkem neoprávněně, zveřejněním veškerých údajů a informací o něm v insolvenčním rejstříku, který je veřejně přístupný každému, dále nemožnost získat práci a pronájem bytu – takový je přístup k občanům, kteří se dostali do insolvence.
Tím, že je nabyvatelům bankovních pohledávek stále umožněno obohacovat se výše uvedeným způsobem na úkor dlužníků, spotřebitelů, v důsledku vymáhání pohledávek nezákonně navýšených na tak vysoké částky, které nikdo z blízkých dlužníka nemůže vyplatit (vyloučené osoby) a dlužník ze zákona ani nemá právo refinancovat tyto starší, předražené a nevýhodné úvěry, je dlužník připraven o finance a o veškerý svůj majetek, který je prodáván v insolvenčním řízení za nízké ceny. Ustanovení § 5 IZ, kdy ani dlužník nesmí být nespravedlivě poškozen, je obcházeno. Dále např. insolvenční správce souhlasí s vyplacením pohledávky, ale mezitím nemovitost dlužníka prodá. Stejně tak postupují exekutoři, kteří odmítnou vyplacení pohledávky a prodají dlužníkovi střechu nad hlavou za zlomek hodnoty nemovitosti.
Vyvlastňování majetků
Prakticky se tak jedná o vyvlastňování majetků, které budovaly celé předchozí generace. To připomíná situaci z 50. let minulého století, tentokrát se ale jedná o vyvlastňování nemovitého majetku ve prospěch úzkých skupin osob. Tyto společnosti nevytvářejí žádné hodnoty a nemají žádný společenský užitek, jsou založeny pouze proto, aby se skupiny jedinců obohacovaly ožebračováním jiných. Poškození bývalých klientů bank se týká stovek občanů. Otázkou je, kolik občanů ještě bude takto ožebračeno a kdo již ožebračeným nahradí škodu – hodnota jejich majetku, který budovaly celé generace, jim nikdy nemůže být nahrazena. V podstatě se jedná o „cílenou výrobu bezdomovců“.
Ani dosavadní judikatury neuvedly tuto vadu insolvenčního zákona do souladu s ústavním pořádkem. Soudy proto dosud rozhodovaly a v probíhajících řízení ještě budou rozhodovat tak, aby dlužníkovi vznikla škoda (soud má dle o.s.ř. postupovat tak, aby škoda nevznikla) a tu mají dlužníci následně vymáhat od věřitelů a v případě pochybení bank od bank, případně od insolvenčního správce, poté, až bude dlužník připraven o veškerý majetek. Soudy tedy v insolvenčních řízeních neprováděly zásadní a rozhodné důkazy ani v rámci řešení předběžné otázky, běžně se podstatou pohledávek nezabývaly, s odkazem, že dlužník stejně nemá právo spornou pohledávku popřít, případně v důsledku neprovedených důkazů docházeli ke zkresleným skutkovým zjištěním. Pro banky a nabyvatele bankovních pohledávek jako by zákony neplatily.
Nárok poškozeného dlužníka na následnou náhradu škody je spíše hypotetický, domoci se následně náhrady škody je problematické, neboť není záruky, že se soud bude zabývat předloženými důkazy – soud stále nemá ze zákona povinnost rozhodné důkazy provádět, ze zákona má volnost ve výběru a v hodnocení důkazů. Judikaturu o povinnosti provádět rozhodné důkazy soudy nerespektují. Případně neosvobodí žalobce - dlužníka, který je prokazatelně zcela bez prostředků, od soudních poplatků, ani když prokáže, že byl o finance připraven a prokáže, že má minimální prostředky pro svou obživu a tím spíše nedisponuje značnými obnosy potřebnými pro řízení o náhradě škody. Tím je mu odepřen přístup k soudu a k vymáhání jeho nároků.
Z toho plyne, že ani po novelizaci insolvenčního zákona, kdy již dlužník bude mít právo bránit se nezákonné pohledávce, nemůže mít jistotu, že o ní soud spravedlivě rozhodne.
Otázkou je, zda se za výše uvedených okolností můžeme nazývat právním státem.
Stále je tedy legislativně nedořešeno: zákaz prodeje bankovních pohledávek, jako je tomu v EU i jinde ve světě, povinnost soudů – ze zákona - provádět navržené důkazy, na jejichž provedení poškozený nebo dlužník trvá, povinnost soudů osvobodit žalobce od soudních poplatků, pokud prokáže, že mu jeho finanční situace neumožňuje poplatky uhradit, zákaz prodeje majetku dlužníka, pokud pohledávka není řádně přezkoumána soudem či pokud je možno pohledávku vyplatit. Dále odměna insolvenčních správců (dle vyhlášky) a jimi využívaných realitních kanceláři za prodej nemovitostí ve zcela nemravné výši.
Protože zákonodárce uznal, že se jednalo o vadu zákona, kterou je třeba novelou napravit, žádám, aby bylo zákonem umožněno na žádost dlužníka s okamžitou platností zrušit rozsudky, které vycházely z takové vady zákona, kdy bylo popřeno ústavně zaručené právo dlužníka na spravedlivý proces – bránit se nespravedlivě uznané pohledávce podáním žaloby, také vzhledem k tomu, že o pohledávkách a tím i o právu vlastnit majetek rozhodoval s konečnou platností insolvenční správce (nikoli soud) nepopřením pohledávky a insolvenční soud neměl právo přezkoumat a měnit jeho rozhodnutí – takové rozsudky nelze považovat za rozsudky nezávislého soudu, když závisely na vůli správce.
Také žádám, aby v souvislosti s možností zrušení těchto rozsudků vzešlých z vad předchozí právní úpravy byly ze zákona povoleny obnovy těchto řízení a to již od počátku, kdy takto nespravedlivé rozsudky byly vynášeny, aby tedy bylo pro podání žalob na obnovu těchto řízení zohledněno nejméně desetileté předchozí období, po které byly tyto rozsudky vynášeny (nikoli tříleté dle § 233 odst. 2 o.s.ř.).
Také žádám, aby bylo zrušeno ustanovení IZ, dle něhož se přerušovala řízení u obecných soudů, která se týkala zajištěných pohledávek. V řízení u obecných soudů nejsou věřitelům nezákonná navýšení uznávána, proto se věřitelé obraceli na insolvenční soud, kdy se insolvenční zákon v původním znění stal nástrojem jejich nezákonného obohacení. Věřitel se tak výše uvedeným způsobem obohatil na úkor dlužníka nebo se z procesních důvodů mohl obohatit u zajištěných vykonatelných pohledávek, které nebyly před přihlášením v insolvenčním řízení přiznány soudem a dlužníkovi nezbylo než se následně obrátit na obecný soud s žalobou na náhradu škody vzniklé v insolvenčním řízení.
Pokud by zajištěný věřitel mohl v insolvenčním řízení uplatnit pouze pohledávky již přiznané soudem nebo by insolvenční soud musel vyčkat na vynesení rozsudku obecného soudu, ušetřilo by to práci insolvenčního soudu, který ani nemá kapacity shromažďovat a provádět a důkazy a jehož činnost a účel jsou zaměřeny jinak než činnost obecného soudu.
Občan sice má podle Ústavy nárok na náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem, ale zákon č. 82/1998 Sb. odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu státní moci tento nárok omezuje a zcela jej znemožňuje, pokud nezákonné rozhodnutí soudu nebylo zrušeno či změněno, k čemuž ale ve většině případů při využití mimořádných opravných prostředků nedojde (např. porušování základních práv dlužníka bránit se nespravedlivě uznaným pohledávkám podáním žaloby dosud nebylo uznáno a napraveno Nejvyšším ani Ústavním soudem).
Soudy neuznávají jako nesprávný úřední postup např. situaci, kdy soud svým postupem zaviní vznik nákladů protistrany, ale mezitím odepře žalobci, který je bez prostředků, přístup k soudu neosvobozením od soudních poplatků, znemožní mu domáhat se jeho práv. Tyto náklady ve značné výši přičte k tíži žalobce. Stát se tedy zbavuje odpovědnosti za rozhodování a postupy soudů.
Novela insolvenčního zákona dále stanoví, že po dobu 10 let nelze povolit další oddlužení. Soud může oddlužení povolit pouze v případech hodné zvláštního zřetele. Tyto důvody ale soudy často neuznávají. Např. v případě, že dlužník jako žalobce využil práva na svou obranu, když se však marně bránil nezákonným praktikám věřitelů a v důsledku neprovádění důkazů soudem a zjištění nesprávné skutkové podstaty (což v soudních řízeních není neobvyklé) v důsledku či různých procesních a jiných pochybení soudu mu nebylo vyhověno a bylo mu uloženo hradit značné náklady řízení protistraně, vznikají dlužníkovi další závazky v podstatě nespravedlivě. Pro dlužníka to jsou de facto sankce za to, že bránil svá porušená práva. Pak by ale mělo být povolení dalšího oddlužení ponecháno na rozhodnutí insolvenčního soudu, nemělo by být omezeno desetiletým zákazem oddlužení a dlužníkovi by nemělo být odepřeno právo, aby insolvenční soud mohl přezkoumat nově vzniklé sporné pohledávky.
Mgr. Marcela Kettnerová
Čtěte také:
Holandské šachy s pohledávkami z Česka, aneb od Čalfy do Čalfy - 1. část, Holandská spojka
Pletichy pana poslance a advokáta JUDr. Pletichy, aneb advokáti sobě
